Mnoho lidí umírá, přestože jsou ještě mladí. Jen velmi málo jich umírá stářím. Pro názornost zde můžeme opět použít přirovnání: máslová lampička se skládá z nádobky s máslem a z knotu. Když je taková lampička až po okraj naplněna máslem a knot ještě nezačal hořet, odpovídá tento stav člověku před narozením. Máslová lampička, která už úplně vyhořela, je jako člověk, který zemřel stářím.
Mezi těmito dvěma možnostmi potom existuje velké množství variant. S některými činnostmi souvisí více podmínek přivozujících smrt, než těch, které náš život podporují. A stejně tak se zdá, že podmínek, které přivozují smrt, ve srovnání s dřívější dobou přibývá. Dříve například lidé chodili pěšky a neexistovalo nebezpečí zemřít při autonehodě nebo pádu letadla. V dnešní době je možné spatřit obrovské množství podmínek, které mohou zabíjet a jen málo podporujících život.
Měli bychom si být vědomi skutečnosti, že smrt samotná je něco jistého, ale nikdy si nemůžeme být jisti okamžikem, kdy přijde. Náš život by mohl být přirovnán ke kapce rosy na stéblu trávy. Jakmile vyjde slunce, vypaří se.
Život je cenný, protože je velice obtížné jej získat. Zato je velmi snadné jej ztratit. Nemáme žádnou kontrolu nad trváním situace, ve které se nacházíme. S tímto tělem máme mnoho možností, ale stejně tak existují pomíjivost a smrt. Nevíme, kdy přijde. Nic není jisté.
Život je jako krátký záblesk. Neustále si sice děláme plány do budoucnosti, ale až dnes večer půjdeme spát, není vůbec jisté, jestli se ráno opět probudíme. Můžeme zemřít v jakémkoli věku. Hned po narození, jako dítě, jako mladistvý, jako dospělý, jako starý člověk – Je vlastně jen málo lidí, kteří zemřou jako staří. Obvykle život končí dříve.
To, že smrt přijde, je jisté. Nejistý je ale přesný okamžik, neboť smrt se nechová podle žádných pravidel. Děti nežijí bezpodmínečně déle než jejich rodiče, učitel neumírá nutně před svými žáky. Víme to i z vlastní zkušenosti a přesto máme utkvělou představu považovat za běžné, že děti žijí delší dobu než jejich rodiče. Když se ale někdo porozhlédne a vzpomene si na vlastní zkušenosti, bude si jist, že tyto věci nejsou pevně dány: rodiče své děti často přežijí. Přestože máme štěstí, že ještě žijeme, není ničím samozřejmým, že tomu bude i nadále, protože okamžik smrti může nastat kdykoli. To je ten hlavní problém našeho života: je tak křehký a je snadné jej ztratit, tak snadné zničit.
V okamžiku smrti jsme velice osamoceni. Nezáleží na tom, kolik blízkých a milých přátel teď máme, jak blízká je nám rodina, kolik sester, bratrů, přátel a přítelkyň máme, v okamžiku smrti nás nemohou doprovázet a nemohou nám pomoci.
Stejně tak materiální věci, které se nám zdají být tak důležité: kolik peněz jsme nahromadili, jak velký a příjemný je náš dům, jak dobré je naše auto, nic z toho si nemůžeme vzít s sebou. Je prostě nemožné vzít si něco takového s sebou, a tak musíme všechno opustit. To platí i pro naše tělo, které je nám v našem životě nejbližší a nejmilejší. Našimi životy nás takzvaně doprovází stín našeho těla. Nemusíme ho nějak nosit nebo se o něj nějakým způsobem starat, protože je automaticky neustále tady. V okamžiku smrti už nás ale dále doprovázet nemůže.
Ve skutečnosti tedy neexistuje vůbec nic, co bychom si mohli vzít s sebou. To jediné, co se v okamžiku smrti skutečně počítá, jsou tendence, které jsme v naší mysli nahromadili. Pozitivní a škodlivé dojmy nás budou doprovázet, ať už chceme nebo ne, protože se nemůžeme rozhodnout, že si ty pozitivní vezmeme s sebou a negativní odvrhneme.
Tyto tendence určují stav naší mysli. Na nich závisí, jak prožijeme naši smrt a okamžiky po ní. Pokud jsme v mysli nahromadili velké množství pozitivních dojmů, budeme mít i tomu odpovídající následky. Budeme prožívat více štěstí a nebudeme se setkávat s utrpením, které vykračuje ruku v ruce s negativními tendencemi. V případě, že v naší mysli ale převládají negativní tendence, budou určovat naše prožívání v tom smyslu, že budeme prožívat utrpení a bolest. Toho bychom si měli být skutečně vědomi. Během naší smrti a během toho, co pak skutečně přijde, nám nepomůže nic jiného než způsob, jakým jsme během našeho života jednali.
Ukázka z časopisu Buddhismus Dnes č. 1
