Dirk Grosser: Je třeba v Buddhu věřit?
Lama Ole Nydahl: Asi bychom ho měli mít obecně rádi, jinak by cesta i cíl byly utrpením a nemělo by cenu po ní jít ani ho dosahovat. Pomáhá při tom důvěra v metody, které se na cestě předávají, a v přátele, kteří je předávají. Jinak nám budou chybět kořeny a všechno se bude dít jenom v hlavě. Říká se jim Buddha, dharma, sangha – Tři klenoty a jsou „trojitým útočištěm“ všech buddhistů. Pokud navíc máme lamu s životními zkušenostmi, je možné velmi rychle překonávat překážky.
Kdo tuto důvěru nemá, bude jen ztrácet čas. Pak je lepší dělat něco jiného, jít do kina nebo co koho napadne. Pouhá víra omezuje. Oproti tomu kritická důvěra otevírá mysl. Každá otevřenost vůči Buddhovi není ničím jiným než nahlédnutím do vlastní mysli. Buddha touto cestou prošel před námi a pro naše dobro. Je to náš člověk. Pracuje pro nás, a protože se mu to podařilo, můžeme nyní s pomocí jeho rad udělat to samé. Když myslím na Buddhu, cítím především vděčnost. Kdybych mu byl nablízku, ze všech sil bych ho chránil.
Dirk Grosser: Věřit v náboženském slova smyslu mi osobně připadá dost těžké. Někdo něco tvrdí a očekává, že přijmu to, co bylo řečeno, i když se to nedá ověřit a často to ani nemohu sledovat. Znamená to, že jediné, co mohu, je to právě tak přijmout.
Lama Ole Nydahl: Buddha chce něco úplně jiného. Nepracuje na cizí objednávku. Jeho jediným cílem je naše dosažení. Během 45 let, co učil, často říkal, že chce kolegy, a ne stoupence. Chtěl lidi, kteří vědí, a ne ty, co věří. Proto své posluchače vždy vedl k tomu, aby kladli otázky, a to tak dlouho, dokud si nebyli jistí svou věcí.
Když mu bylo skoro 80 let, což byl tenkrát neslýchaný věk, navštívil Kušinagaru, to jméno znamená „město štěstí“, v severovýchodní Indii. Tam zemřel na otravu zkaženým jídlem. Když se Buddhův život chýlil ke konci, doplnil svou práci tímto výrokem: „Mohu zemřít šťastný. Nenechal jsem si jediné učení v zavřené dlani. Všechno, co vám může být užitečné, jsem vám již dal.“
Po tomto prohlášení se u některých z jeho žáků možná začaly objevovat fundamentalistické tendence, protože si pomysleli, že teď o tom musí přesvědčit ostatní. Ale Buddha to upravil hned další větou: „Nevěřte mi nic jenom proto, že to řekl Buddha, všechno sami prověřte.“ A nakonec posledními slovy „Buďte sami sobě světlem“, což znamená: důvěřujte svému kritickému rozumu, pojistil směřování a svobodu svého učení.
Nechat lidi v něco věřit, to je Buddhovi na hony vzdálené. Chtěl, aby každý vše, co nebylo hned jasné, sám ověřil. To nás dnes moc těší. Všechna jeho učení o „prázdnotě“ vlastního „já“ i vnějšího světa, která meditace Diamantové cesty umožňují prožít, až do doby, kdy se objevila kvantová teorie, která je potvrzuje, předběhla naši vědu. Buddhismus tedy rozhodně není náboženstvím víry. Mnozí namísto toho používají termín „náboženství zkušenosti“.
Při pohledu na latinský původ slova náboženství (religio) není buddhismus vlastně žádným náboženstvím, protože „religion“ doslova znamená „opětovně spojit“. Buddha ale neříkal, že jsme někdy „vypadli“ z dokonalého stavu, nýbrž že mysl byla vždy, tedy nadčasově, bez počátku. Že je jako oko, které dokáže vnímat vše vně, ale nevidí sebe samo. Z toho vzniká prožitek oddělenosti mezi prožíváním a prožívajícím. Prostor, jenž není věcí, se prožívá jako „já“, které hromadí prožitky a prožívá vnější svět.
Tak se to, co prožíváme, stává odděleným od prožívajícího a tato dualita dozrává v ulpívání na tom, co chceme, a nechuť vůči tomu, co se nám nelíbí. A pokračuje to! Z ulpívání vznikají chtivost a lakota, z nechuti závist a hněv. Nevědomost nakonec vede k hloupé pýše, kdy si myslíme, že jsme lepší než druzí. Hloupost spočívá v tom, že jsme pak neustále ve špatné společnosti, cítíme se osamělí a nedokážeme toho s druhými mnoho sdílet.
Existuje ale také „chytrá“ pýcha. Nazývá se „diamantová“ a činí toho, kdo ji prožívá, bohatým. Tato pýcha je založena na tom, že prostor je informací a všichni, my i všechny bytosti, mají proto buddhovskou podstatu. Můžeme se tak učit ze zkušeností druhých. Lidé okolo tento přístup cítí, velmi se jim líbí a začínají se otevírat.
Ve skutečnosti si myslím, že ten velký počet přátel, který mám (a mé vlastní trvalé štěstí), se objevil do velké míry díky tomu, že jsem v druhých vždycky cítil něco neobyčejného, cestu z podmíněného světa, ať už prostřednictvím odvahy, radosti, nebo nějakého zvláštního druhu soucitu. Rozhodně se od nich učím tolik, co oni ode mě. Tak se po léta společně hluboce rozvíjíme a srůstáme. Jsme rodinou v nejlepším slova smyslu.
Rušivé pocity pak vidíte jako nudné hosty po špatném večírku. Navenek nic neukážete, ale myslíte si: „Prosím, už nikdy nechoďte.“ Samsára (skt., objevování se a mizení) a khorwa (tib., kolo jevů, ve kterém jsme chycení) znamenají, že nemáme brát vážně měnící se pocity. Jen tak nám budou moci druzí důvěřovat a využívat nás jako ztělesnění učení.
Jak jsme již krátce zmínili, výzkum, především v oblasti elementárních částic a prožitků klinicky mrtvých, nám právě otevírá světy vzájemné podmíněnosti, kde se nenachází žádná trvalá nezávislá existence, což Buddha rozpoznal díky osvícení a popsal pojmem „prázdnota“. Není to černá díra, ale prázdnota prostá všeho, co omezuje. V již zmíněném Velkém hadronovém urychlovači (angl. Large Hadron Collider) v CERNu u Ženevy mezitím naši schopní vědci vyvinuli stonásobně a nedávno dokonce stotisícnásobně vyšší teplotu, než je uvnitř Slunce, kdy se vodík při odhadem 20 milionech stupňů Celsia mění v helium, tedy nepochopitelné horko. Chtějí tak nalézt Higgsovu částici, která má činit svět hmotným, ale ta zůstává zatím nenalezena.* Vědci jsou stále méně jednotní v tom, zda taková částice vůbec existuje.
Buddha na základě svého vnitřního vhledu říkal: „Forma je prázdnotou, prázdnota je formou. Forma a prázdnota jsou neoddělitelné.“ Když zkoumáme to, co se objevuje, nenalézáme podle jeho poznání nic, co by mělo nějakou existenci. Na konci se všechno objevuje a zároveň rozpouští v prostoru. Ale tento prostor je zase základem pro nekonečné možnosti. Opačně, ale podobně se svět projevuje v případě Casimirova efektu: v úplném vakuu se objevují a zase mizí virtuální částice. Taková je i mysl: je zároveň formou i prázdnotou.
Když si myslíme, že tu něco je, jsme materialisté. Připadá nám to bezpečné, ale pak jsou skutečné také stáří, nemoc, smrt a omezení rychlosti. Existují i utrpení s tím spojená. Když ale říkáme, že tu nic není, je to nihilismus a nic již nemá smysl. V obou případech pak děláme chyby jako jeden opilý muž, který si na Silvestra zapálil rachejtli doutníkem, a pak si ji dal do pusy.
Musíme být schopni obsáhnout obojí. Na jednu stranu je všechno jako sen. Všechno se objevuje, mění a působí všude okolo i v nás samotných. Zároveň však existuje velmi důležitý rozdíl mezi dobrými a špatnými sny. Vytvářením dobrých dojmů se mysl zklidňuje. Díky nadbytku rozvíjíme stále více pochopení a děláme něco užitečného. To nás uvolní a z tohoto vnitřního klidu se objevují další „zážitky aha“. Máme okolo sebe více prostoru a vidíme ještě jasněji: ostatní jsou jako já, chovají se tak, jak se cítí, podle toho, co je potká. Pak pro ně děláme vědomě ještě více dobrých věcí, dále prohlubujeme svůj vhled a vysvobozujeme se z představy „já“ odděleného od celku.
Další cesta pak nečekaně otevře absolutní úroveň, na které prožíváme stejně krásy ve vnějším i ve svém vnitřním světě, takže se odvážíme vyjít za ztuhlé představy a být tím, co je vědomé, a sice samotným zářivým prostorem vědomí. To je stav osvícení, ve kterém se rozpouští nejenom rušivé pocity, ale také ztuhlé představy. Pak máme zcela efektivní, radostnou a užitečnou mysl. A jak jsme již říkali, žádný Buddha k ní nemůže nic přidat. Všechno už tu je. Prostor je pochopením, prostor je informací. Všichni to sdílíme.
To, co dělají Buddhové, je, že prostřednictvím svých metod odstraňují zatemnění, která nám brání v rozpoznání toho, čím jsme vždy byli a budeme.
(Ukázka z knihy Být užitečný)
*pozn.: Rozhovor byl uskutečněn před nalezením Higgsova bosonu v roce 2012.
