Když začínáme s meditací Diamantové cesty, děje se něco legračního. Často začínáme praktikovat s očima dokořán a hlubokou inspirací. Konečně máme metody, které jsou praktické, radostné a zaměřené na pomáhání druhým. Uvědomujeme si, že je tento svěží přístup k duchovnosti jedinečný, a nemůžeme se dočkat, až se naše mysl začne rozvíjet.
Ale s každodenní praxí objevíme něco poněkud překvapivého: následkem meditace jsme zcela neurotičtí – nebo tak to alespoň vypadá. Než jsme začali meditovat, zdálo se nám, že jsme v pořádku. Samozřejmě jsme se občas projeli na emocionálním tobogánu, ale většinou jsme byli stabilní, pohodoví a vyrovnaní. Teď, když jsme začali praktikovat, si všímáme, že jsme nezdravě žárliví nebo máme spoustu potlačovaného hněvu. Zjišťujeme, že se neustále porovnáváme s ostatními a nevyrovnáme se jim. Pozorujeme neustálou rozptýlenost, neschopnost soustředit se na meditaci.
Jak je možné, že naše meditační praxe může způsobit, že se objeví takové negativní – nebo přinejmenším znepokojivé – kvality v naší mysli? Vtip je v tom, že tady byly vždy. Meditace nám jen pomáhá si jich všimnout. Když praktikujeme, rozvíjíme bdělost. Konečně je to právě naše nedostatečná bdělost, která vytváří naše problémy. Naše meditační praxe nezpůsobuje, že se staneme žárlivými, hněvivými, připoutanými nebo pyšnými. Díky ní se rozvíjí naše povědomí o tendencích, které již v našem prožívání existují, a většinou jsme neměli ani ponětí, že tam vůbec jsou.
Přestože to není nic, co bychom od meditace očekávali, je to ve skutečnosti to nejlepší. Meditace nevložila rušivé emoce do naší mysli. Spíše jsme díky meditaci rozvinuli bdělost, která nám umožňuje vidět, co v mysli je. Jak meditujeme stále více, můžeme začít s inventarizací surovin pro osvícení. Začínáme prožívat myšlenky a pocity jako svobodnou hru mysli, jsou dokonalé proto, že se mohou objevit.
Další překážkou, na kterou můžeme v meditaci narazit, je posuzování vlastních meditačních prožitků. Zapomínáme, že jakákoliv meditace, kterou děláme podle pokynů svého učitele, je užitečná bez ohledu na to, jaké myšlenky se objeví. Začínáme si myslet: „Nikdy se nenaučím meditovat“ nebo „Včera jsem se opravdu dokázal otevřít požehnání“ nebo „Dříve jsem prožíval spoustu radosti, ale v poslední době se při meditaci trochu nudím” nebo „Nemůžu meditovat, protože se nesoustředím a bolí mě kolena a záda“. Tato poslední myšlenka si zaslouží bližší prozkoumání. Když meditujeme, naše mysl často bloumá od myšlenky k myšlence a naše pozornost se od meditace velmi vzdaluje. Uvědomíme si, že se nesoustředíme, a toto uvědomění může trvat jen chvilku, než se zase vydáme za další myšlenkou.
Nejdůležitějším momentem meditace je právě tato vteřina, kdy si uvědomíme, že se na meditaci nesoustředíme. To je chvíle, kdy jsme si vědomi své mysli. Myslíme si: „Mysl je rozptýlená.“ Záleží na nás, co bude následovat. Často okamžitě začneme meditaci posuzovat a říkáme si, že takovým tempem nikdy osvícení nedosáhneme, nebo se začneme ptát, proč vůbec meditujeme, když stejně neděláme nic jiného, než že sníme s otevřenýma očima. Místo toho ale můžeme reagovat takto: „Mysl je rozptýlená, ale vlastně právě teď sedí nad mou hlavou buddha.“ Uvědomíme si skutečnost, že mysl je rozptýlená, a okamžitě ji přivádíme zpět k soustředění na meditaci. Po pěti minutách, když zjistíme, že přemýšlíme o věcech, které potřebujeme koupit, si můžeme znovu uvědomit, co nás rozptyluje, nechat to být a vrátit se k meditaci.
Mnoho lidí si myslí, že meditace znamená nepřítomnost myšlenek. Tak tomu není. Myšlenky jsou jen svobodnou hrou mysli – mysli, která vyjadřuje svou bohatost. Během meditace se snažíme nechávat myšlenky přicházet a odcházet, aniž bychom na nich ulpívali, takže se můžeme soustředit na meditaci. Existuje velmi dobrý výrok, který tento proces popisuje: Uvazujeme koně své mysli provazem bdělosti ke sloupku objektu meditace. Takto nejsme koněm své mysli nikam vláčeni, ani jej nemusíme neustále honit.
Tato schopnost začíná také pomalu pronikat do našeho každodenního života. Když jsme v kontaktu se světem, schopnost neulpívat na svých vnitřních zkušenostech nám umožňuje vidět situace jasněji. Naučili jsme se, jak nacházet ve svých prožitcích svobodu, a můžeme ve všech situacích fungovat přirozeně pro dobro všech bytostí. Náš stav mysli se stává stabilním, ať už sedíme v meditaci nebo v konferenční místnosti. Přirozeně prožíváme v každé situaci více radosti a cítíme se dobře, ať už je potřeba udělat cokoliv. A co je nejdůležitější, uvědomíme si, že můžeme skutečně lidem kolem sebe pomáhat. To je skutečný plod naší meditace: být schopni používat svůj stále svobodnější stav mysli ve prospěch bytostí.
Autor: Eric Gibson
