Všichni přijímáme útočiště. Každý člověk na světě hledá štěstí, ale většina lidí je hledá ve vnějším světě – ve slávě, kariéře, partnerství atd. Nikdo nemůže popřít, že nám tyto věci poskytují štěstí, ale protože všechno podmíněné musí jednou zaniknout, nejsou tyto zdroje štěstí trvalé. Buddhistické útočiště se dá přirovnat k vláknu, které spřádá linii vedoucí naším životem, je branou k buddhistické praxi.Útočiště má čtyři úrovně: vnější, vnitřní, tajnou a absolutní. Tyto úrovně odpovídají našemu stále se prohlubujícímu porozumění.
Vnější úroveň útočiště je přijímána ve všech buddhistických tradicích. Je to útočiště u buddhy, osvícené bytosti, u dharmy (Buddhova učení) a u sanghy (praktikujících). To se nazývá Tři klenoty, což znamená, že přijetí útočiště u těchto klenotů je jako nalezení klenotu splňujícího každé přání, poněvadž si zcela samozřejmě přejeme být šťastní. Útočiště u buddhy v tomto kontextu znamená pochopení Buddhova životního příběhu, který nám poskytuje velkou inspiraci pro naši vlastní cestu. Co učinilo mladého prince Gautamu tak odhodlaným, že se vzdal svého královského života? Udělal to proto, že dosáhl hlubokého pochopení nestálosti – že totiž všechno podmíněné nakonec pomine. Díky tomuto pochopení neustále hledal něco nepodmíněného, což později popsal jako „pravou podstatu mysli“. Tibetský výraz pro životopis je nam thar, což doslova znamená „úplné vysvobození“. Studováním životních příběhů osvícených mistrů můžeme pochopit jednotlivé kroky na buddhistické stezce.
Než Buddha dosáhl osvícení, byl normální člověk jako vy nebo já. Stejně jako on se musíme ptát sami sebe, co chceme od života, jaké jsou naše cíle a na čem chceme stavět. Jinak naše činy nebudou cílené. Nejlepším přístupem k praxi je přání vysvobodit všechny bytosti z utrpení a poskytnout jim to největší štěstí, kterým je prožitek pravé podstaty mysli.
Přijetí útočiště u druhého klenotu, u dharmy, znamená neškodit druhým a využívat metody, které nám zanechal Buddha. Protože předal různé metody pro různé žáky, existuje široká škála nejrůznějších účinných prostředků pro zkrocení mysli. Obrovskou škálu těchto metod můžeme chápat jako velkou lékárnu. Nepotřebujeme všechny metody; můžeme užívat jen tu, která nám pomůže na naše konkrétní potíže.
Třetím klenotem je sangha. Někdy je sangha popisována jako společenství praktikujících, kteří již dosáhli určité úrovně vysvobození. Ale naši přátelé, s nimiž se setkáváme a spolupracujeme v buddhistických centrech, jsou pro naši cestu také velmi důležití. Jak bychom se mohli rozvíjet bez přátel na cestě a bez centra, do kterého bychom mohli zajít? Možnost scházet se a praktikovat je něco velmi cenného. Můžeme společně pracovat, učit se jeden od druhého a tímto způsobem můžeme procvičovat své kvality a naučit se něco o svém chování. Lidé v sangze zrcadlí naše pokřivené vnímání tak, abychom jej mohli snadněji překonat.
Vnitřní úroveň útočiště je spojena s Diamantovou cestou, praxí vadžrajány. Je to útočiště u „Tří kořenů“, kterými jsou lama, jidamy (buddhovské aspekty) a ochránci. Lama je kořenem požehnání, jidamy jsou kořeny kvalit a ochránci jsou kořeny aktivity.
Co to znamená požehnání? Je to schopnost učitele poskytnout nám okamžiky vhledu – okamžiky, kdy můžeme prohlédnout skrze všechny závoje, které zahalují naši mysl a „vidět to, co zůstávalo skryté“. To je možné jenom proto, že máme všichni buddhovskou podstatu. Učitel nám neukazuje nic nového, ani nám nepředkládá vnitřní vhled. Pravou podstatu naší mysli můžeme pochopit spíše prostřednictvím splynutí s naší vlastní otevřeností a s požehnáním učitele. Učitel otevírá dveře a my pak můžeme žasnout. Učitel nám vlastně hodně slibuje, když nám poskytuje útočiště. Slibuje, že nás povede na cestě a že využije všech svých dovedností, aby nás vysvobodil z utrpení. Pro nás je přijetí útočiště zpočátku spíše něco jako dar, který můžeme přijmout, nebo ne. Jak řekl Buddha Šákjamuni: „Ukázal jsem vám metody, jež vedou k vysvobození, ale měli byste vědět, že to, zda dosáhnete vysvobození, záleží jen na vás.“ (Z Journey to Enlightment – The Life and World of Khyentse Rinpoche, Spiritual Teacher from Tibet, Cesta k osvícení – život a svět Khjence rinpočheho, duchovního učitele z Tibetu.) Učitelovy dovednosti jsou obsaženy v jidamech. Slabika ji znamená mysl a dam je pouto. Prostřednictvím těchto buddhovských aspektů získáváme spojení s pravou podstatou naší mysli.
Když poslouchám přednášky mých učitelů, často se ptám sama sebe, jak bych na určité otázky odpověděla. Ve většině případů by byly moje vlastní odpovědi odlišné. Zde můžete vidět rozdíl mezi mistrem a žákem. Na úrovních vysvobození získáváte nejen soucit, ale také úroveň vhledu. To znamená, že odpověď je podána přesně v souladu s potřebami žáka. Někdy se učitel projeví jako soucitný, někdy jako radostný, někdy jako mírumilovný a jindy jako hněvivý. Tyto vlastnosti jsou obsaženy v různých buddhovských aspektech, v jidamech. Ochránci vypadají velmi hrozivě. Symbolizují osvícenou aktivitu. S jejich požehnáním se doslova každý prožitek stává krokem na naší cestě. Ochránci jsou obklopeni plameny a v rukou drží nejrůznější druhy zbraní. To symbolizuje, že odsekávají negativní emoce. Z pohárů vyrobených z lebek, které drží v rukou, pijí krev, která je krví ega. Když přijmeme útočiště u jidamů a ochránců, neměli bychom o nich smýšlet jako o něčem od nás odděleném, ale měli bychom se pokusit chápat je jako výraz lamovy mysli, která není odlišná od naší mysli. Jsou výrazem mysli, která je prázdná a současně zářivá.
Tím se dostáváme k tajnému významu útočiště. Zde chápeme, že lama je esencí útočiště. Jeho mysl je buddha, jeho řeč je dharma a jeho tělo je sangha. Proto má meditace na lamu, neboli gurujóga, v Diamantové cestě takový význam. V rukopisech je mnoho pramenů, které kladou důraz na důležitost této praxe, ve které žádáme lamu o zmocnění neboli požehnání a poté mísíme jeho mysl s naší. Džamgön Kongthul Lodö Thajä, známý mistr z 19. století, řekl: „Jestliže se setká požehnání učitele s otevřeností žáka, setkáte se se svou myslí jako se starým přítelem“ (z Cloudless Sky, Bezmračná obloha). V tomto kontextu se učíme vidět lamu jako buddhu. Je snadné tvrdit, že vnímáme svého učitele jako buddhu, je ale těžké skutečně to tak dělat. Mimochodem, tato schopnost je přímo úměrná našemu vnitřnímu rozvoji. Pro začátečníka je zpočátku důležitější kontrolovat kvality učitele. Je pro nás obtížné posoudit, zda je osvícený, nebo ne, ale můžeme pozorovat jeho soucit, to, jak neustále pracuje ku prospěchu druhých a zda má jeho učení pro nás nějaký význam. Když jsme spokojeni, můžeme jej požádat o útočiště, což je počátek našeho vlastního rozvoje. Přijetím útočiště se spojíme se všemi buddhy. Začneme odhalovat závoje, které zakrývají pravou podstatu mysli, a pomalu začneme chápat, že skutečným lamou je naše mysl. Při obřadu útočiště se odstříhává kousek vlasů. To vyjadřuje naše přání kráčet ve šlépějích Buddhy Šákjamuniho.
Jestliže chápeme, že nejsme odděleni od buddhy, od našeho učitele, jedná se o absolutní význam útočiště. Logickým zkoumáním můžeme zjistit, že nic doopravdy neexistuje jen tak samo o sobě, dokonce ani naše mysl. Ale jen samotné zkoumání nám neumožní zrealizovat pravou podstatu mysli. Je to jako popisovat chuť banánu, ale nikdy žádný neochutnat. Absolutním útočištěm je samotná naše mysl. Je to jediná věc, na kterou se můžeme spolehnout. Mysl je popisována jako prázdná, ale zářivá.
„Bez vnitřku, bez vnějšku,
Vědomí, jež vzešlo samo ze sebe, širé jako obloha,
Mimo jakýkoli rozměr, mimo směr, mimo hranice –
Tato bezvýhradná, úplná otevřenost:
Prostor neoddělitelný od vědomí.
Uvnitř tohoto nezrozeného, široce otevřeného prostoru,
se objevují jevy – jako duhy, naprosto průhledné.
Čisté a nečisté říše, Buddha i cítící bytosti
jsou viděny jako brilantní a zcela zřetelné.
Zůstávat dnem i nocí v tomto stavu –
Snadno vstupovat do tohoto stavu – to je radost.
Emaho !“
(Shapkar, Journey to Enlightment, Cesta k osvícení, str. 92)
V buddhismu máme účinné metody a není pochyb, že když budeme praktikovat, dosáhneme osvícení.
Každý obvykle u něčeho přijímá útočiště. Někdo u Mercedesu, jiný u své rodiny, u bohatství, chytrosti, mládí, atd. Ale jestliže se podíváme po něčem trvalém, po něčem, co nepřichází, ani neodchází, pak můžeme důvěřovat pouze naší buddhovské podstatě. Všechno ostatní na světě jednou zanikne. Můžete si položit otázku: „Proč existuje tolik úrovní útočiště? Proč není vysvětlena pouze absolutní úroveň?“ Důvod je ten, že nemůžeme pochopit absolutní pravdu, aniž bychom měli pevný základ. Proto krok za krokem podstupujeme buddhistický výcvik. Prakticky to znamená nejprve praktikovat meditaci Útočiště – 11 000krát zopakovat mantru útočiště. Prostřednictvím tohoto každodenního opakování přejde význam z hlavy do srdce. Pak můžeme provádět Čtyři základní praxe, kdy nejprve rozvíjíme v mysli přání vysvobodit všechny cítící bytosti z utrpení, potom se očišťujeme od fyzických, slovních a myšlenkových negativit a nakonec, poté co jsme v sobě vybudovali pevné pozitivní otisky, meditujeme na lamu.
Doufám, že vás budou tyto informace inspirovat k další praxi. Začátečníci mohou začít ihned s meditací Útočiště, která je k dispozici v našich centrech.
Článek je výňatkem z přednášky Karoly Schneiderové uvedené během kurzu lamy Oleho Nydahla v San Francisku v roce 1995.