Dnešním tématem je, jak zahrnout meditaci do každodenního života. Většina z nás je neustále zaměstnána. Náš život je v dnešní době dosti uspěchaný. To, že je naše tělo zaměstnáno mnoha aktivitami ještě neznamená, že se mysl nemůže nacházet v klidném stavu, ve kterém může být i při tom všem bdělá. Existují i lidé, kteří mají možnost strávit svůj čas meditací bez obvyklých aktivit a spěchu. Ale dnes chceme mluvit o tom, jak meditovat v našem denním životě.
Obyčejně si myslíme, že „meditace“ znamená mít naprosto klidnou, tichou mysl. Je to ale možné vyjádřit i jinak. Můžeme předpokládat, že každá bytost má možnost, potenciál pro tyto mírumilovné a vyrovnané stavy mysli již sama v sobě. Jen to nedokážeme zrealizovat, zpozorovat a využít. To, co brání v rozpoznání a využití tohoto potenciálu, jsou negativity, které v sobě neseme. V podstatě se jedná o rušivé pocity. Pokud dokážeme podstatu těchto rušivých pocitů přesně rozpoznat, zrealizujeme prvotní dokonalý stav mysli, který v nás všech vězí. Měli bychom se pokusit tento kořen všeho špatného uchopit. Úkolem meditace je objevit podstatu všech rušivých pocitů. Díky tomu spatříme svůj potenciál, své dokonalé možnosti a dokážeme je prakticky využít. Pokud moudrost k rozpoznání svého potenciálu nemáme, žijeme v iluzorní existenci a vše prožíváme překrouceným způsobem.
Potenciál buddhovství, tedy dokonalého stavu mysli, je již tady. Nedokážeme jej ale prožívat, a proto máme neustále pocit, že nám něco chybí a neustále se pokoušíme dělat něco, co dělá náš život hlubším a hodnotnějším. Toto hledání je způsobeno utrpením, které si po celou dobu v sobě neseme a které nás stále doprovází. Neznáme podstatu své mysli, a proto lpíme na představách o jakémsi „já“ a vše k tomuto „já“ vztahujeme. Tímto ulpíváním je svět rozdělen na dvě části, prožíváme jej jako dualistický. Následkem toho vznikají veškeré konflikty mezi „mnou“ a „ostatními“. Prožitek této oddělenosti „mne“ od „ostatních“ je to, co nazýváme zmatkem nebo závojem mysli. Pochází z nevědomosti a návykových sklonů, které jsme touto nevědomostí vytvořili. To vede neustále k utrpení. Při pokusu najít šťastný, dokonalý a spokojený stav mysli ztroskotáváme na nevědomosti, protože nevíme, jak to máme provést, a prožíváme stále větší utrpení. Příčiny, způsob fungování a absolutní podstatu těchto rušivých pocitů a těchto duševních závojů je možné poznat jen díky meditaci. Samozřejmě, že už známe rušivé pocity, ale až doposud, bez meditační praxe, jsme neměli možnost je ovlivnit, pokud již jednou vznikly. Ale tím, že stále více meditujeme a poznáváme jejich podstatu, ztrácejí svoji sílu a my nad nimi získáváme stále větší kontrolu. Dá se říci, že žijeme mezi svými rušivými pocity, ale co je podstatné je to, že se nás již nedotýkají a nenecháváme se jimi mást. Existuje pro to příklad s lotosovým květem: vyrůstá z bahna, ale má čisté dokonalé květy. Nebo jiný příklad: pokud jdeme bahnem, nebude tím znečištěna přirozenost naší nohy.
Rušivé pocity se tím ve své podstatě vůbec nezmění. Měli bychom se s nimi naučit tímto způsobem zacházet. Když se objeví, neměli bychom se jimi nechat strhnout, neměli by námi nijak otřást. Abychom se nedali svými rušivými pocity strhnout, potřebujeme pozornost. Potřebujeme pozornost, která je namířená na to, co v nás právě při všech našich aktivitách probíhá. Potom nebudeme překvapeni, když se něco přihodí.
Tak nějak to opravdu funguje. Musíme například myslet na to, jaké to je, když musíme pobíhat po Nepálu. Nepál je známý jako velice špinavá země. Přesto je ho možné projít s čistými botami. Musíme dávat veliký pozor na to, abychom objevili přesně ta místa, kam můžeme položit nohu, abychom si neušpinili botu. Jednou jsem několika lidem, se kterými jsem cestoval po Nepálu, říkal, že teď potřebujeme pozornost, abychom se neušpinili, ale oni asi hluboký smysl tohoto výroku nepochopili. Jde o to být si v každém okamžiku vědom toho, co se vlastně děje, a potom objevovat „čistá místa“, kudy můžeme dobře jít.
Když začínáme s poznáváním podstaty rušivých pocitů, jejich esence, pomáhá to nejprve nám samotným, neboť ještě nejsme tak zběhlí v různých situacích. Ale později můžeme pomáhat i druhým, neboť když velice dobře pochopíme, jak věci fungují v nás samotných, pak také pochopíme, že se ve stejných situacích nacházejí i druzí. Na tomto místě přistupuje fakt, že dokážeme rozvíjet soucit, toleranci a pochopení vůči druhým.
Nejsilnější rušivé pocity, které se objevují, vlastně vznikají díky tomu, že nechápeme situaci druhých. Je sice snadné objevit okamžiky, v nichž máme silné rušivé pocity, a možná se jim zkoušíme bránit. Ale jemnou motivaci, která spočívá někde velice hluboko a která k tomu vede, objevit nedokážeme. Když jsme například rozhněvaní, hledáme důvod svého hněvu většinou u druhých. Nevidíme, že důvodem toho, že v nás vznikl hněv, je právě naše negativita, naše vlastní agresivita. Abychom se dostali na správnou kolej, musíme situaci analyzovat mnohem přesněji.
Když použijeme příklad se špínou, pak je samozřejmě špína tím, co něco jiného ušpinilo. Je tím, co se lepí na boty. Podíváme-li se na to ale hlouběji, můžeme vidět, že se to neděje samo od sebe, ale že k tomu je zapotřebí našich nohou. Teprve potom dáváme špíně příležitost nás ušpinit. Tímto způsobem bychom měli nahlížet i na své rušivé pocity a vidět, že příčina není někde jinde, ale my sami jsme tím, kdo se nechává strhnout, a díky tomu si potom způsobuje problémy.
Vypadá to, jako bychom se museli po celou dobu nořit do rozmýšlení a hloubání o různých rušivých pocitech, stále přemýšlet o tom, co změníme. Ale vlastně to tak komplikované není. K tomu, abychom udrželi mysl neposkvrněnou různými rušivými pocity, potřebujeme dvě podmínky. První podmínkou je dobromyslný postoj vůči druhým, to znamená považovat druhé za stejně důležité jako sám sebe a přát jim vše nejlepší. Druhou podmínkou je vidět podstatu mysli, abychom pochopili, jak rušivé pocity vznikají. To je možné jen díky meditaci. Tak dokážeme odetnout jejich kořeny. S těmito podmínkami, dobromyslností a silou meditace, můžeme díky pozornosti a moudrosti, které z těchto podmínek vznikají, zvítězit nad rušivými pocity a nenechat se jimi ovlivnit.
První nezbytností je chtít být druhým užitečný. To znamená přát všem veškeré možné štěstí a to, co k tomuto štěstí vede. Štěstí zde znamená vysvobození z utrpení. Jakmile tu není žádné utrpení, štěstí vzniká automaticky. Stejně jako vynakládáme úsilí k rozvoji vlastního štěstí a příčin tohoto štěstí, měli bychom právě tolik úsilí vynaložit pro druhé, aby pocítili také tolik štěstí a vzniklo i tolik příčin, které k němu vedou. Jde tu tedy o motivaci. Když se pokoušíme vyvarovat utrpení a všeho, co k utrpení vede, a směřujeme úsilí tímto směrem, měli bychom to samé přát i druhým a podniknout vše, co můžeme, pro to, abychom z nich sňali utrpení a příčiny utrpení. To se týká naší meditace v denním životě, neboť když jednáme s tímto postojem, je to meditace všedního dne.
Není jednoduché pochopit hluboký smysl této motivace, správně pochopit, jak hluboko působí. Když jsme zasaženi rušivým pocitem, jako například závistí, vede to k utrpení a od tohoto prožitku utrpení se uchylujeme k tomu, že upadáme i do jiných rušivých pocitů. Pak například vzniká hněv vůči někomu, kdo nám dává podnět k závisti, nebo vzniká pomstychtivost nebo žádostivost po něčem, co někdo vlastní a my to nemáme.
Když se podíváme hlouběji na rušivý pocit a dokážeme v něm rozpoznat negativitu, vede to k tomu, že se ho můžeme vyvarovat a díky tomu i jeho následků – totiž utrpení. A protože potom toto utrpení neprožíváme, nevynořují se už ani ostatní rušivé pocity. Tímto způsobem potom mysl může spočívat v klidu. Možnost rozvíjet tento pocit či postoj vzniká jen tehdy, když jsme bez předsudků, popřípadě když na druhé nahlížíme jako na rovnocené. Bez této duševní rovnováhy není přání všezahrnující a dokonale stabilní. Když ale toto přání rozvíjíme, vzniká z toho dokonale klidný a vyrovnaný stav mysli. To je to, oč usilujeme.
O věcech, jako že nemáme lpět sami na sobě a mít soucit s druhými, můžeme snadno mluvit. Je snadné to intelektuálně pochopit, a tak bychom si mohli myslet, že je to jednoduchá věc. Ve skutečnosti ale jde o to získat přímý, osobní prožitek této záležitosti. Intelektuální pochopení věcí nás má dovést k tomu, že přestaneme vykonávat negativní skutky a že budou zablokovány příčiny negativit. Ale musíme si v mysli neustále udržovat fakt, že toho nedosáhneme pomocí slov, ale pouze tak, že to dovedeme k prožitku, ke zkušenosti. Co tedy musíme rozvíjet, je pozornost, v každé situaci prožívat okolnosti vědomě a vidět, kde je možné zasáhnout, kde můžeme kontrolovat to, aby negativity už nevznikly. Čím více tuto pozornost a opatrnost rozšiřujeme, tím více se z toho stává návyk. Návyk, který nám potom kousek po kousku pomáhá se rozvíjet.
První metodou tedy je rozvíjet užitečný postoj, který nám pomáhá vyrovnat mysl. Druhou metodou je sama meditace. Meditace znamená být si vědom podstaty mysli, a to natolik, že neustále prožíváme plynoucí proud prožitků. Nejprve je ale potřeba přivést mysl ke klidu. Dbáme na to, aby mysl byla v klidu a sledujeme, když v ní náhle dojde k nějakým změnám. Pak se ji opět pokoušíme přivést zpět do stavu klidu. To má takový význam, že se tím, co v mysli neustále vzniká, nerozptylujeme. Pokoušíme se ji opět přivést do klidného stavu, který si je vědom sám sebe, spočívá sám v sobě a není ničím rozptýlen.
Aby se tento stav neměnil a byl neposkvrněný, je důležité, abychom neměli žádné naděje a rovněž žádné obavy. Žádné naděje v to, že se stane něco příjemného, a žádné obavy před něčím nepříjemným. Naděje a obavy pletou mysl, rozrušují ji a pak už se o klidu nedá mluvit. Stav mysli by se měl dostat do rovnovážného středu, bez jakéhokoliv očekávání. Takto meditovat má mnoho předností: nejpodstatnější je ta, že díky meditaci je rozpoznána podstata vlastní mysli. Je to způsob, jak poznat fungování své mysli a to znamená, že poznáváme sami sebe, poznáváme svou vlastní podstatu a učíme se vidět, jak v naší mysli vznikají rušivé pocity. Dále také poznáváme podstatu, realitu těchto rušivých pocitů. Můžeme poznat to, co je na nich negativní, ale i pozitivní možnosti, aspekty moudrosti. Získáváme pocit toho, do jaké míry jsme my sami nebo druzí odpovědní za to, že se objevují rušivé pocity. Když pochopíme sami sebe a způsob fungování své mysli, bude pro nás také snadnější pochopit druhé. Pak je můžeme lépe chápat a zahrnout do svých přání.
Autor: Džigme rinpočhe