Jak se ukazuje v mnoha historických textech i v dnešních centrech západního buddhismu, vztah mezi učitelem a žákem poskytuje výchozí surovinu pro intenzivní růst.
Často však také bývá příčinou šťavnatých skandálů. Potřeba mít učitele je tím větší, čím více má žák „tlačítek“, která je ochotný nechat si „stisknout“. Pokud prostě chce jenom klidný život s málem vzrušení, může stačit dobrá kniha o příčině a následku. „Slova starších řádu“ nebo učení théravády obsahují výborné překlady Buddhových rad mnichům, mniškám a lidem tohoto typu.
Pokud lidé více důvěřují prostoru a chtějí rozvinout bohatý vnitřní život dosažením rovnováhy mezi soucitem a moudrostí, je přítomnost učitele již důležitější. Pomáhá žákovi, aby se nestal sentimentálním kvůli nadbytku soucitu nebo zase příliš upjatým kvůli převaze moudrosti. Proto jeho příklad často oceňujeme, když jsme na Velké cestě neboli mahájáně.
Je to jedinečný a neuvěřitelný dar být uveden do podstaty mysli a prožít tak pozorovatele a tvůrce všech věcí jako nadčasové jasné světlo, nezničitelné a všeprostupující. Protože vědomá mysl je ve své podstatě nevytvořeným prostorem – ve svém prožitku je spontánně se objevující radostí, ve svém výrazu je aktivní, do budoucna namířenou láskou, přičemž jako celek představuje úplné osvícení – není nic drahocennějšího než učitel, který má moc nám jej ukázat.
To je důvod, proč je na Diamantové cestě neboli vadžrajáně realizovaný učitel tak důležitý. Někdy je odkaz bez forem, jako v čínském čchanu nebo japonském zenu. Někdy zase spojuje Buddhův nejvyšší pohled a metody, kdy splynutím s lamovou myslí spočineme v blaženém prostoru. Oběma způsoby žák dozrává na nejhlubších „mimopojmových“ úrovních, a z toho důvodu je funkce „lamy“ podstatou třech „starých“ škol, nebo také škol „dosažitelů“ tibetského buddhismu. U „červených čepic“ – linie Ňingma, Sákja a Kagjü lama představuje skutečné útočiště buddhy, zatímco Dalajlamovy „žluté čepice“ – Gelugpa, neboli škola „ctnostných“ – používají jiný pohled. Protože rozvoj se ve škole „žlutých čepic“ děje hlavně skrz intelektuální porozumění a debatování, hlavním útočištěm musí být dharma, Buddhova cesta. Tím, že následují spíše učení než inspiraci učitele, dosahují cíle méně riskantním způsobem, ale také pomaleji.
Když se tedy sejdou dobré karmy, zapracuje chemie a člověk opravdu nalezne učitele, u něhož cítí, že mu může důvěřovat, jak jej učiní tím jasným zrcadlem vlastní tváře, které potřebuje?
Nejprve bych pojistil základ, pochopil, že jakkoliv nádherně může zářit nyní ve světle naší rozjitřené vděčnosti, trvalý význam mají především jeho neosobní vlastnosti. Nehraje roli, jestli je tlustý nebo hubený, otevřený nebo uzavřený, více či méně atletický. To, čím se budeme rozvíjet, je odkaz, který drží, proud prožitku, který dostal od svého učitele, pak jej praktikoval, realizoval a nyní předává dále. Když tomuto dobře porozumíme, můžeme se těšit z kouzelného vnitřního bohatství, které nalezneme, a nezměrného významu, který se objeví.
Následně bych posoudil minulost učitele a jeho životní zkušenosti, jak daleko nás může dostat a jaký příklad dává světu. Sledoval bych, nakolik vyjadřuje mou vlastní ctižádost a potenciál. U tibetských nebo bhútánských lamů to není tolik důležité. Představují totiž naprosto odlišné kultury, a proto obvykle od sebe oddělujeme člověka a to, co sděluje. Je to ale přímo nezbytné, pokud je učitel ze Západu. Jestliže je neohroženě přesvědčen o podstatě mysli, a může tedy pro nás být tím správným zrcadlovým sálem, musíme se též podívat na jeho styl. Důvěra v postup jehly pak nestačí, musíme také brát v potaz to, jakou barvu a vlastnosti má nit, kterou táhne. Kdyby faktory, jako jsou motivace nebo sliby učitele, byly veřejné a mohly být zváženy hned na počátku vztahu učitele a žáka, dalo by se vyhnout většině skandálů a nepříjemností, které v poslední době otřásly duchovní scénou – od Ösela Tändzina přes Šangarakšítu až k Sáí Bábovi.
Musí tedy být spolu spojeny dva proudy, což volá po velké zralosti. Pro žáka je nezbytnou nutností, aby svého učitele viděl na vysoké úrovni. Jinak se zkrátka nic nenaučí. Pokud si myslíme, že učitel nic neví, nebudeme poslouchat, přemýšlet, ani používat metody, a nebudeme z toho mít tedy žádný užitek. Na druhou stranu pokud očekáváme, že náš mnišský učitel či učitelka odhodí zábrany před opačným pohlavím nebo nám udělá ze života party, tak to rovněž nebude fungovat.
Proto by učitelé měli být od začátku upřímní ohledně své sexuální orientace, toho, co cítí, že mohou předat, a náboženských slibů, které složili. Pokud se nemohou držet toho, k čemu se zavázali, měli by to rychle zveřejnit. V západních společnostech je nebude nikdo obviňovat a zajímat to bude jen pár lidí. Když se ale stane, že skandály vyjdou na povrch a mladí muži, k jejichž lovení využívali svou pozici, si postěžují tisku, utrpí tím všichni, i jejich vlastní celoživotní práce.
Obecně vzato, v buddhismu existují tři druhy ženských a mužských učitelů pro různé druhy žáků. Velmi viditelní, také díky svému oděvu, jsou mniši a mnišky, kteří slíbili, že se nebudou dopouštět 254 a 350 činů. Buddha předal tyto sliby, aby je dodržovali kvůli sobě samým, mimo pokušení a uvnitř klášterů, a musíme očekávat, že jejich učení je ovlivněno hledáním klidu téměř za každou cenu a vyhýbáním se vzrušení a konfliktním situacím.
Laičtí učitelé nosí jakékoli vhodné oblečení. Zároveň budují společnosti, zakládají rodiny, soutěží s ostatními a ochraňují své země a přátele. Kvůli tomu, že jsou zapojeni do života, musí se soustředit více na motivaci než na příčinu a následek a často jsou dokonalými příklady toho, jak udržovat v rovnováze soucit s ostatními a nesentimentální moudrost, která hledí dopředu. Můžeme očekávat, že budou odborníky na praktický přístup k životu a ve většině situací budou užiteční. Jsou oporou společnosti i klášterů, jež podporují. Uvolnění síly tohoto proudu lidí je ohromným přínosem moderního buddhismu Diamantové cesty.
Třetí druh buddhistických učitelů, jogíni neboli dosažitelé, také mívali odlišné vzezření. Ukazovali se s dlouhými nebo rozcuchanými vlasy, nosili bílé róby, měli velice dlouhé nehty atd. Většinu těchto atributů naštěstí brzy přijali členové různých hudebních skupin, takže současní západní dosažitelé (jogíni) se mohou soustředit na to, co je jejich – nebo naším, alespoň co se týče mě a většiny mých žáků – opravdovým přínosem: udržování čistého pohledu na potenciál bytostí a oslnivá novost situací při všech jevech a změnách. Každý, kdo může takovým způsobem učit jiné, jim dává ten nejcennější dar.
Bylo by pěkné, kdybychom se svými učiteli sdíleli tuto transparentnost a rozumný životní styl. Ale co když tomu tak není? Jak mohou „dodržovatelé“ různých pravidel ztratit důvěryhodnost? Existují různé způsoby, jak může učitel klesnout, které závisí především na nejdůležitější rovině jeho slibů. U mnichů a mnišek k tomu dojde, když se stane zřejmým, že už nežijí v celibátu.
Laik ztrácí důvěryhodnost, jestliže se stane závislým, chová se nepřiměřeně na veřejnosti, přiživuje se na ostatních nebo obecně nefunguje v životě. Jestliže jeho děti žebrají a rodiče jsou bezdomovci, není užitečný jiným ani sobě a není dobrým příkladem.
Dosažitelé – jogíni – mají největší svobodu jednání k prožívání plnosti života a pozorování mysli ve všech situacích. Dokud neubližujeme ostatním, je naše svědomí naším vlastním učitelem a jsme značně osvobozeni od běžných společenských omezení. Celonoční party, střídání (zdravých) partnerů, rychlé motorky a seskoky padákem jsou skvělé tak dlouho, dokud udržujeme své vědomí jasné a poznáváme mysl. Ve skutečnosti tato cesta nemá nic společného s tím stát se nemravou nebo špatným příkladem a metoda překračování hranic pro poznání mysli je nejrychlejší, ale i nejnebezpečnější cestou. Proto je nezbytné mít pevný základ ve dvou předchozích úrovních učení; pak budeme bytosti pobuřovat jen pro jejich vlastní dobro a svět budeme chápat jako kolektivní, vzájemně podmíněný sen, zatímco budeme pracovat pro dobro druhých.
Tolik o učitelích. A co by měl do vztahu přinést moderní žák?
Především zralost, kritickou mysl a přání učit se pro dobro ostatních. Na Diamantové cestě by měl prověřit učitele obzvlášť pečlivě a s vědomím toho, že do sebe nevyhnutelně vstřebá některé z jejích nebo jeho vlastností. Proto by se měl ujistit, že je učitel ve všech ohledech spolehlivý a důvěryhodný. Při určitých znacích slabosti bychom měli být obezřetní. Později vyjdou na povrch a mohou zničit naši celoživotní aktivitu. Míchání více náboženských pohledů a metod, zbabělé poklonkování tomu, co je politicky korektní, nebo měnění Buddhova učení kvůli oblibě u posluchačů jsou tím nejhorším. To vlastně není až natolik podstatné, protože náboženství, která neutiskují ženy nebo nemrzačí lidi, jsou považována za potřebné stupně pro lidi, kteří je potřebují.
Při výuce by měli žáci pozorovat i sami sebe. Když jsme s Hannah koncem šedesátých let studovali ve středním a východním Himálaji, často jsme od učitelů slýchali následující příklad: Žák by neměl být (1) jako šálek otočený dnem vzhůru, (2) jako děravý šálek (3) ani jako šálek naplněný jedem. Při učení bychom tedy měli být (1) otevření, (2) neměli bychom připustit, aby nám něco uniklo, a neměli bychom učení zapomínat a také (3) bychom ho neměli míchat se špatnou motivací, jako je přání ubližovat ostatním. Pokud se rozhodneme, že bychom od učitele koupili i ojeté auto, že mu zkrátka věříme, a začneme náš vzájemný vztah, měli bychom si být těchto bodů vědomi.
Jak již bylo řečeno, k přenosu absolutního pohledu dojde pouze tehdy, když náš učitel sám ztělesňuje tuto úroveň realizace. Rozumové poznání zde nestačí.
Největší mezi desítkami vysoce realizovaných a nyní již zesnulých lamů, od nichž jsme s Hannah měli tu čest se učit, byl nepochybně náš učitel 16. Karmapa Rangdžung Rigpä Dordže. Opravdu si myslíme, že byl buddha. Od roku 1969, kdy jsme se s ním poprvé setkali v Nepálu, až do své smrti v roce 1981 běžně dělal takové věci, že lidé chtěli zpět své školné, a předvádění zázraků a neobyčejných schopností bylo u něj na denním pořádku. Zázraky vyblednou, ale co nás nikdy nepřestane naplňovat úctou, je, že se to všechno dělo tak hravě a bez nejmenšího náznaku pýchy. Pro bytosti, které se díky němu rozvíjely, jednoduše představoval všechny tři aspekty učitele. Na vnější úrovni lidi hluboce inspiroval. Nás také požádal, abychom zakládali centra a psali knihy, aby se lidé mohli učit. Při jeho schopnostech nebylo žádných pochyb, že lama je jako měsíc, který se odráží všude tam, kde otevřenost žáků vytvořila kaluž. Jako vnitřní učitel trval na tom, aby zde byl dostatek opravdového buddhistického učení – ani hinduismus ani New Age – a aby lidé pochopili zákon příčiny a následku. Nakonec síla a radost, které tak velkoryse předával, podporovaly tajnou úroveň důvěřování okamžiku bezprostředního vhledu. Třikrát nám s Hannah předal prožitek Velké pečeti (skt. mahámudry) a navzdory letům, která jsme strávili v záplavě chemie jako hippies, se to podstatné uchytilo a prožitek jen narůstá.
Možná budu moci jednoho dne tento prožitek oplatit jeho 17. inkarnaci Thajemu Dordžemu na svém motocyklu BMW. Byla by to opravdová čest.
Autor: Lama Ole Nydahl
