Buddhistická meditace

Meditace mohou být různé. Jejich obsah a technika závisí na cíli, kterého má být jejich prostřednictvím dosaženo. V buddhismu slovo meditovat znamená „přivést mysl do vyrovnaného stavu, zbaveného všech extrémů; bez úsilí spočívat v tom, co je“. Dalším významem tohoto pojmu je „cvičit se, na něco si zvykat“. Spojíme-li tyto významy, pak meditace umožňuje nacházet vlastní střed, vnímat skutečnou podstatu věcí a uvolněně spočívat v přirozeném stavu mysli.

Z pohledu buddhismu existují dvě úrovně užitku meditace. Prvním přínosem je zlepšení podmínek každodenního života. Díky meditační praxi se mysl stává klidnější, uvolněnější a stabilnější. Události, které byly dříve znepokojující, začínají být méně důležité a my je přestáváme brát tak vážně. Ve svém životě zažíváme méně utrpení.

Dlouhodobým přínosem pravidelné meditační praxe je, že postupně dochází k očištění základní nevědomosti, což nakonec vede k dosažení stavu buddhy neboli osvícení. Ve stavu osvícení už neexistuje zmatek běžného všedního života.

Základ meditace

Všechny buddhistické meditace mají dva základy (z  knihy lamy Oleho Nydahla: Jak se věci mají):

Šine (šamatha)

Šine slouží k uklidnění mysli a na její udržení na jednom místě. Jde o to vytvořit prostor mezi prožívajícím a prožitky a rozpoznat proměnlivost a neskutečnost prožívaného. Díky tomuto cvičení má člověk stále častěji na vybranou, zda se účastnit životních tragédií, anebo se od nich držet daleko. Odstupu, který chrání od všech událostí, bývá zpravidla dosaženo jednobodovou koncentrací mysli, například soustředěním na dech.

Lhagthong (vipašjana)

Když se uklidní vlny dojmů v mysli, objeví se vysvobozující vhled, že žádné zranitelné já ve skutečnosti neexistuje. Toto vysvobozující poznání jevů takových, jaké jsou, se nazývá lhagtong (vipašjana). Když dokážeme tyto stavy udržet v „laboratoři“ meditace, dokážeme to postupně i v běžném životě.

Metody Diamantové cesty

Umožňují prožití přirozeného stavu mysli v relativně krátkém čase. Toho je možné dosáhnout zklidněním mysli a vhledem do její podstaty (Cesta vhledu) nebo prací s energetickými kanály těla a meditací na formy buddhů ze světla a energie (Cesta metod). Tyto dvě cesty jsou spojeny v tzv. Cestě oddanosti, kde se neustále identifikujeme s vlastní buddhovskou podstatou za pomoci realizovaného učitele. Když je jednota pozorovatele, pozorovaného a aktu pozorování neporušena – během meditací i v době mezi jednotlivými sezeními – je dosaženo cíle Velké pečeti (skt. mahámudra). Hlavní praxe Diamantové cesty jsou popsány zde.