Jednou jsem řídila auto a Karmapa jel se mnou.
Museli jsme jet z Frankfurtu až dolů do Rakouska a jeli jsme dodávkou, která byla extrémně pomalá. Neměla žádný tah a bylo úplně jedno, jak moc jsem šlapala na plyn. V té době už jsme věděli, že Karmapa miluje rychlou jízdu. A já jsem ho musela vézt v tomhle autě a už od začátku jsem věděla, že to bude katastrofa. Takže jsem řídila a on se na mě začal dívat.
Začala jsem se ho vyptávat a po chvíli mě požádal, ať zastavím auto, protože si chtěl přesednout dozadu (smích). Jela jsem dál. V určitý okamžik, když jsme jeli do kopce a auto ještě víc zpomalilo, najednou řekl: „Teď ho předjeď!“ A já jsem prostě nemohla. Trvalo by věčnost, než bych ho předjela, a měla jsem nulový výhled, jestli někdo nejede v protisměru. Karmapa se mě skutečně pokusil k tomu přimět a já jsem prostě nevěděla, co mám dělat. Měla jsem je všechny v autě a kdyby se jim něco stalo, byla by to katastrofa. Na druhou stranu mě žádal, ať to udělám. Ale než jsme dojeli nahoru, auto zpomalilo tak, že už to prostě nebylo možné.
Byla to další ze situací, kdy chtěl, abych udělala něco, co se naprosto vymyká zdravému lidskému rozumu, ale v ten okamžik máte důvěru a zkrátka to uděláte. Snažila jsem se, ale v této konkrétní situaci to zkrátka nefungovalo a Karmapa už seděl na zadním sedadle. Cesta samozřejmě trvala mnohem déle, než kdybychom jeli rychlým autem. Nic jsem s tím ale nemohla dělat a když jsme dorazili do Mnichova, Karmapa přestoupil k Olemu do rychlejšího auta. Ale zároveň se tomu smál. Dělal tyhle věci pořád. Sledoval naše reakce a pak se smál. Bylo to učení a očista zároveň.
Při jiné příležitosti si Karmapa zavolal Oleho i mě do svého pokoje v Rumteku, protože nám chtěl dát nějaké dárky. Dal mi jakési skládané šaty a já byla tak šťastná! Požádal mě, abych si je oblékla, tak jsem to udělala. Byl to staromódní druh tibetské čhuby pro ženy. Ty dnešní už je možné snadno obléci, sestávají jen z jednoho dílu, který přes sebe přehodíte, a každému lehce padnou. Ale tohle byl ten starý druh čhuby a bylo docela těžké se do toho nasoukat.
Čhuba by měla být dlouhá až ke kotníkům, což je známkou toho, že jste z dobré společnosti, ale já jsem samozřejmě výrazně vyšší než průměrná Tibeťanka. Asi si dokážete představit, jak komicky jsem vypadala. Bylo to tak krátké, že se to nedalo nosit, ale Karmapa mě donutil mít ji na sobě. Musela jsem se v tom promenádovat kolem a Karmapa se tak smál, že nemohl přestat. Řval smíchy, protože v očích Tibeťanů to vypadalo legračně ve všech možných ohledech. Tím, jak jsem byla vysoká, nevěděli, jestli jsem kluk nebo holka, a k tomu navíc ta čhuba, která mi byla úplně krátká. Ale byl to dárek od Karmapy, takže jsem ji musela nosit. Podle něj to bylo prostě k popukání. Karmapa měl úžasný smysl pro humor.
Když jsem pro něj musela tlumočit, občas to prokládal vtipy, které jsem samozřejmě opravdu neměla překládat. Rád mě před jinými lidmi dostával do takových situací. Prožili jsme s ním dvanáct let a samozřejmě bychom mohli říct, že zemřel velmi mladý. A jako jeho žáci cítíte ztrátu. Zároveň, když Karmapa zemře, není to žádná náhoda. Ví, kdy zemřít, a všechno do sebe zapadá. Není to běžný způsob umírání. Čeho ale litujeme, je, že jsme s ním nemohli víc komunikovat. Z počátku jsme neznali řeč, později ale bylo hodně situací, ve kterých nás učil. Učil tak, že nám předával esenci a jen velmi málo detailů. To je obecně funkce Karmapy.
Ukázka z publikace 16. Karmapa – Král jogínů. Více zde…
